Omluva...?

Tak dlouhá doba.... to snad ani není pravda. Vůbec jsem si nevšimla, že to všechno tak rychle uteklo a už je tu další rok, a co víc, nepřidala jsem žádný článek v minulých  týdnech!!!
Doopravdy to se mnou jde z kopce.
Pokusím se vám sem hodit povídku či báseň, kterou si dlouho schovávám, ale nemám ponětí, kdy se k tomu dostanu. Takže mějte se mnou strpení.
Pokud to bude možné...
Snad příště, snad brzy... naviděnou

Shluk slov a slůvek

Smutná ztrácím přehled slov.
Ochotná zplácím pocit viny.
Slabiky začínají lov,
na toho, jenž je nevinný.

Bloudím a hledám tam, kde jest.
Hledajíc své vzpomínky.
Slabiky plánují další lest
na moje myšlenky.

Doufám a ztrácím se tam, kde houkají sovy.

Rozbité srdce

Jsem v temnotě.
Kamkoliv jdu, vidím jen nepropustné prázdno.
Zahlédnu malou naději v tečce světla v dáli, zmizí.
Snažím se k němu přiblížit, uteče ode mne, aby na něj moje ruka nemohla.
Pokouším se ten malý bod doběhnout, stále běžím, i když už nevystačím s dechem.
Jsem skoro u krásné svobody, stane se tak a mě už zbývá jen nepatrný kousek temnoty na proražení do jiné dimenze. Malá tečka uhne, jako by byla vzdálená ode mne tisíce kilometrů, jako bych se vůbec nepokoušela rozdrtit si nohy o tu nesnesitelnou tíhu podlahy.
-
Jsem v temnotě?_NE. Jsem na sluncem vyprahlé poušti.
Se suchem v puse a třeštěním hlavy jdu dál, tam, kde není rozžhavený kotouč světla.
Písek mi šustí pod nohama a já sotva jdu.
Vidím v dálce překrásnou oázu plnou jezer... jen halucinace způsobená horkem tlačící na mé myšlenky.
Už nemůžu, tíha srdce mě táhne dolů...
Ležím roztažená na vařící se zemi, přemýšlím jestli bych prostě nemohla utéct.
Jen kdybych se zvedla a dokázala utíkat... Pche, ani chození nezvládnu a už přemýšlím o běhu.
Kdybych jen mohla opustit toto místo a skočit do ledové vody.
-
Jsem na poušti?_NE. Jsem tedy v temnotě?_NE. Je to tak krásně chladivé a příjemné.
Nadechnu se a hned lituji. Jsem v hlubokém oceánu odkud není úniku. Pronikám více a více do temna hlubin.
Nemohu dýchat. Jen pomyšlení na kyslík mi plní hrudník vodou.
Hýbat rukama nebo nohama je pro mě zbytečné, jen bych si zatěžovala mozek instrukcemi.
Pomalu se dostávám až do nejčernějších hloubek.
Čekám jestli mě vysvobodí něčí ruce z té nesnesitelné bolesti, kdy se o mě přetahují život a smrt. Marně, nikdo nepřijde.
Vím to už dávno.
Nikdo by nešel, aby pro mě natáhl ruce i kdybych byla kousek od něj.
Dívám se na hladinu, i ta smrt mě nezachrání, radši se bude dívat a potichu smát mému osudu.
-
Kdybych jen mohla být tam, kde je tma a nikdo mě neuvidí. Možná bych pak byla schopná hledat světlo a ponořit se do snění o krásném chladivém jezeře...

KŘÍDLA

Mám křídla. Létám po celé obloze. Jen se obávám, že bych mohla spadnout, kdybych křídla uzavřela do sebe. Možná bych je mohla rozevřít tak, že bych pokryla celou oblohu a všechny s ní. Nemuseli by už trpět...
....Nejspíš kvůli tomu křídla mám. Jestli by jeden odešel, selhala by celá rovnováha.
Svět by se ponořil do záhuby, jako ztroskotaná loď do moře. Slunce by zaniklo a křídla by byla k ničemu. Všichni musí spolupracovat, i lidi, kteří se nesnáší to musí vydržet. Myslím, že nakonec tenhle svět neobejmu, protože kdybych to udělala byl by tenhle svět v koncích.

 Všichni by se začali postupně nenávidět a za chvíli by zbyl už jen ten nejprohnilejší člověk, který zahubil všechny ostatní. Možná v další éře budou lidé spolu vycházet lépe, tak to zkusím později...
...Kéž by měl každý křídla, zjistil by jak je namáhavé létat a obepínat všechno...


Všechno začalo právě, když se svět ubíral do temnoty.
Létala jsem nad světem a přemítala, kdy tenhle zpustošený kráter budu moct obejmout, abych ho nezničila, právě v tu chvíli jsem si všimla, že  mě někdo pozoruje.
Nikdo mě nemá vidět, nic živého a nic s tlukoucím srdcem.
Díval se na mě jako na stvoření, které si vždycky přál vidět, jako bych byla slunce, které tak dlouho postrádal.
Přiletěla jsem k němu a podívala se do jeho modrých očí tak světlých jako nebe. Krásný pohled na zapadající slunce jsme pozorovali dokud nevyšly hvězdy...

(Vy)Myšlenky...

Když jsem přespříliš unavené životem a nedostatkem spánku, napadnou mě zvláštní krátké úseky vět.

Myšlenky ti můžu prorazit během sekundy.

Máš v hlavě nepropustnou zeď, kterou nemůžu překonat, 

buď opatrná, jednou ji přeskočím.

---

Jsem daleko, sotva metr od tebe.

Být tebou, dávám si pozor na záda,

jsem ti hodně vzdálený.

---

Schovat svou únavu za brýle by každý chtěl,

nemusel by ukazovat pravou podobu v odrazu obličeje.

---

Jsem přeživší té strašné tragédie,

večer nemůžu usnout ráno zase vzbudit se.

---

Běžím, ani nevím kam.

Běžím stále dál,

kde jsi ty pod krvavým měsícem

uprostřed uvadajících růží.

Déšť

Déšť jemně padá na uličky města. Lidé stále někam spěchají a ani si nevšimnou, že prší. Kapka za kapkou pomalu dopadává na paraplíčko, které mě chrání před promočením.
Obloha, která přes obrovské nánosy mračen nelze vidět, teď brečí za ztrátu blízkých přátel. Člověk jako by byl jen malá část tohoto světa  ukrývající se před ním. Každý se narodí, aby mohl žít, ale nikdo tu není věčně proto všichni odcházejí.

Červená, jablko schované v mé dlani svítí na všechny strany tohoto šedého světa. Miluje červenou a vše co se s ní spojuje proto mu to nesu. Už je to dlouho, co jsem u něho byla naposledy tak nesu i květiny jako omluvu... Cesta, nekonečně mnoho rozhodnutí, které vás donutí zahnout tím správním směrem se teď klikatila jako had. Z ulic pomalu odtéká špína a nenávist lidí okolo, a já? Já kráčím uprostřed toho všeho jen pro jedno: jablko. Nikdo si mě nevšímá a přesto je na mě upřených bezpočet očí propadlé nicotou a prázdných slov.
Uhrančivě sledují, jak kráčím vstříc mostu. Mostu, jenž stačí přejít a budu tam kde chci být; u něj. Kameny, které tvoří půdu pod nohama se začala zvedat ve chvíli, kdy jsem došla na kraj propasti, přes kterou vede most, po kterém přejdu. Krok za krokem se pokouším zničit tu neviditelnou bariéru mezi mnou a jím.
Uprostřed se zastavím. Cítím jeho přítomnost, sklopím deštník a nechám kapky, aby mi stékali po těle. Už jsem celá promočená když ho uvidím, je přesně takový, jak si ho pamatuji. Natahuje se po červeném předmětu v ruce. Podám mu ho a on se do něj dychtivě zakousne.
Povídáme si, jak to máme než mě doprovodí na jeho místo tam mezi kameny trčící ze země. Na každém je jiné jméno a fotka, aby lidé věděli, kde kdo obývá a kam mohou dát dary jako poděkování či omluvu. Dojdeme na místo, nadechnu se rozhlédnu se okolo. Vše je tak, jak bylo posledně. Tady se nikdy nic nemění, pokud nepřibude další kámen, další jméno a další fotka.
Tady, kde spí všichni živý...

Poslední nádech

Jen trošičku depresivní...

Dýchala pomalu a klidně, i když by se mohlo zdát, že lapá po vzduchu.
Srdce vypovídá službu, ale oči září životem.
Leží na už i tak dost špinavé podlaze a přeje si, aby utrpení skončilo. U dmoucího se hrudníku vznikají bublinky.
Horká krev se roztéká všude kolem a barví šaty na červeno. S každou vteřinou je nádech nesnesitelnější, že by se raději střelila znovu, aby bolest ustala.
Chtěla toho ještě tolik udělat, teď už nic z toho nestihne.
Kdyby to jen tušila... teď už je ale pozdě.
Zem se pomalu pokryla červení  vycházející ze střelné rány uprostřed hrudníku, jako by střelec střílel na cvičnou figurínu každý den.
Louže zaschlé krve, toť jediné, co zbude až odklidí mrtvolu.
´To je k smíchu.´tvrdila si v hlavě po shrnutí svojí situace.
Nikdo tu není, aby jí řekl slova na rozloučenou ni snad pohladil a vlídně se usmál.
Sama v nekonečném čekání na smrt.
I když se chtěla usmívat a smát se, plakala. Slzy stékaly po tvářích a dopadaly do krve, kterou mísily vodou. Vždyť už je to jedno, řekla si a snažila se zastavit moři slz dostat se ven.
Usmála se, ticho, které jako by tlačilo na okolní svět jí neodpovědělo, jen se na se zájmem dívalo. Jediné co přerušovalo prázdnotu stahující se kolem ní byl její vlastní dech, který chtěl dát velice jasně najevo, že je tady.
Nadechla se, vychutnávala si každičký okamžik, který ještě má. S výdechem z těla vyprchala poslední část života, co ulpívá na duši člověka a hlava, která celou dobu přemítala nad životem, mezitím co si mysl pohrávala s myšlenkami, se převrátila na bok.
Smrt přišla...